Mašlička 

 ...aneb není nutné si hned házet mašli

Cože? Tak já nejsem nejchytřejší? Nevím všechno nejlíp? Stačilo strávit několik hodin na jednom zajímavém kurzu a všechno je jinak.

Co se stalo? Celkem nic. Jen jsem měla možnost názorně si vyzkoušet, jak se asi někdy cítí naše děti. A nejen děti. Prostě ti, kdo jsou ,,jiní". To jest - liší se od většiny.

Jak vypadalo moje probuzení? Jednoduše. Tedy zdánlivě jednoduše. Vezmete si zrcadlo a s očima přilepenýma pouze na něj obtahujete na papíře jednoduchý tvar, který jste si předtím nakreslili. Třeba mašličku. Tu svou mašličku mám schovanou a budu se na ni dívat pokaždé, když budu mít pocit, že je něco strašně jednoduché a že moje dítě musí být opožděné, když to nezvládá.

Obtáhnout mašličku jen podle odrazu v zrcadle? Rovné čáry nejsou problém. Diagonála z pravého horního rohu do dolního levého je těžší, ale i to zvládám (ostatně vždycky jsem měla ve škole jedničky, tak to přece zvládnu). A pak to přišlo: diagonála z levého horního rohu do dolního pravého...Ono to nejde! Oprava - ono to jde, ale MNĚ to nejde! Nemůžu se vůbec trefit a udržet se na předkreslené linii. Pomoc! Co se to děje? Mívala jsem samé jedničky...škrt! Všechno je jinak. Narazila jsem, zdá se, na hranici, za kterou nemůžu. Zmatek, zděšení, panika. Ostatním kolem mě to jde. Mně ne. Jsem moula. Je to jako by můj svět byl dvojrozměrný a požadovaná diagonála byla už ze světa trojrozměrného, kam já nemůžu. Nemám šanci, vzdávám to. Obrázek jsem nedokončila.

A vzpomněla si na svého syna. Nedávno mi řekl: ,,Mami, já jsem nejhloupější z celé třídy. Dělali jsme úkol a já to jako jediný ze všech nedokázal." Mám slzy v očích. Promiň, synku. Promiň za moje tehdejší povrchní utěšování, možná i bagatelizování. Nevěděla jsem, o čem mluvíš. Teď už to vím moc dobře. Je to hrozný pocit, když jsi jediný, kdo to nedokáže. Ale to neznamená, že jsi ze všech nejhloupější. Ani já nejsem ze všech nejhloupější. Jen mám svoje limity. Stejně jako ty. Stejně jako spousta jiných. Nebo možná...stejně jako všichni?