Je dítě jen náročné, nebo už jde o ADHD?

Co to znamená, když je dítě náročné? Jednoduše řečeno nárokuje si tolik pozornosti svých rodičů, že ti začínají péči o ně vnímat jako mimořádně zatěžující. Potomek vyžaduje neustálou rodičovskou asistenci, nedokáže nic udělat sám, je nesamostatný, rodiče se od něj nemohou hnout ani na krok. Nejmenší děti se chtějí bez ustání nosit, chovat, kojit.
Je velmi důležité říct, že takové chování je do velké míry normální, zdravé a žádoucí. Přirozené dětské potřeby by rodiče měli maximálně naplňovat. Existují teorie, které říkají, že dítě se může od rodičů postupně odpoutat jen tehdy, když předtím zažije stoprocentní přijetí a potvrzení toho, že rodičům stojí za neustálou péči a pozornost. Od toho, jak rodiče uspokojují potřeby dítěte, se odvíjí pocit jeho vlastní hodnoty a sebedůvěry. Když dítě nasytí potřebu přijetí, náklonnosti, péče a pozornosti, může s důvěrou otevřít dveře do vnějšího světa a rodiče bude potřebovat stále méně.

Důsledky výchovy vs. medicínská diagnóza

"Náročnost dítěte je ale do značné míry subjektivní záležitostí. Stejné požadavky dítěte vnímá jinak odpočatá máma a jinak máma vyčerpaná, zápasící s existenčními či zdravotními potížemi," upozorňuje psycholožka Mgr. Pavla Koucká. Péče o dítě může být těžká zvlášť
v některých případech. Bývá častá u dětí s různým postižením, ale i tehdy, když má dítě nějakou bolest nebo zažilo trauma. U miminek může jít podle Pavly Koucké o následek komplikovaného porodu či raného oddělení od matky. U nejmenších je někdy nutné myslet
i na možné zdravotní (například trávicí) obtíže. U náročných starších dětí se již více a častěji jedná o následek výchovy – neuspokojování potřeby pohybu, přetěžování či naopak nedostatek podnětů a podobně.

Když dítě "zlobí", neposlouchá, je neustále v pohybu a nedovede se soustředit ani na krátký úkol či hru, rodiče napadne, zda nemůže trpět ADHD – poruchou pozornosti s hyperaktivitou, zvanou též hyperkinetická porucha. Dětská hyperaktivita se dnes rozebírá ze všech stran.
Ve společnosti je častý názor, že to není skutečný zdravotní problém, který si zaslouží respekt a řešení, ale že "nezvladatelné" děti jsou jen důsledkem rychlé doby, nevhodných výchovných postupů a toho, že rodiče si svých potomků málo všímají a nedostatečně se jim věnují.

Kdy je potřeba odborník?

Za problematickým chováním dítěte může někdy opravdu stát nesprávné rodičovské vedení, ale skutečná hyperaktivita je medicínská diagnóza. Tento vrozený, neurovývojový zdravotní problém vyžaduje profesionální pomoc, která zahrnuje:

• Důkladné psychiatrické a psychologické vyšetření.

• Úzkostlivé dodržování režimových opatření (například dostatek odpočinku, výběr vhodné školy a mimoškolních aktivit, práci dělenou na menší úseky).

• Všestrannou podporu dítěte, zejména rozvíjení sebevědomí a sebeúcty.

• Někdy i využití léků, které žádoucím směrem upravují činnost mozku.

Bylo zjištěno, že za poruchy pozornosti s hyperaktivitou mohou odlišnosti ve struktuře
a fungování mozku. Děti, které se musejí vyrovnávat s tímto problémem, mají sníženou aktivitu regulačních center v mozku – nedovedou usměrňovat svoje chování.

"Problém je přitom komplexní, odlišnosti v mozku nezpůsobují jen poruchu psychických funkcí, ale i poruchy motoriky, koordinace a emocí," přibližuje dětský psychiatr MUDr. Michal Goetz, Ph.D., vedoucí diagnostického oddělení Dětské psychiatrické kliniky 2. lékařské fakulty a Fakultní nemocnice v Motole.

"Případy dětí s poruchou pozornosti s hyperaktivitou byly známé už v minulé době, která zdaleka nebyla tak hektická jako dnes a uplatňovaly se v ní zcela jiné výchovné postupy," uvádí doktor Goetz. Je proto podle něj zcela nesprávné vinit rodiče hyperaktivních dětí,
že svého potomka nezvládají a nejsou u něj dost důslední. "Přicházejí k nám rodiče, kteří jedno dítě vychovali bezvadně, bez větších potíží, a s druhým si nevědí rady, všechno selhává. Přitom u obou používají stejné výchovné metody," upozorňuje doktor Goetz. Rodiče tak nemusí trpět pocity viny, že výchovně selhali, a ani děti by nikdo neměl obviňovat
ze záměrného nezvladatelného chování.

Jak poznat hyperaktivní dítě

Někdy je náročné rozpoznat, kdy se jedná o skutečnou hyperaktivitu spojenou s poruchou pozornosti a kdy o běžné, v zásadě neškodné dětské zlobení a o přemíru energie, která je
v dětském věku přirozená. Do věku přibližně tří čtyř let je takřka nemožné určit diagnózu ADHD s jistotou. V tomto vývojovém období jsou "hyperaktivní" projevy do velké míry normální a postupně odeznívají. Podezření však budí netypické chování, pokud se projevuje dlouhodobě a přetrvává i do věku pěti šesti let. Pak už si zaslouží soustředěnou pozornost
a návštěvu odborníka.

Je to ADHD?

• Chování dítěte se nápadně odlišuje od toho, jak se projevují jeho vrstevníci

• Problémy se vyskytují ve více prostředích: doma, ve škole, v kroužku.

• Na dítě vůbec nezabírají výchovné postupy, které mají úspěch u sourozenců.

• Dítě je extrémně neposedné, nevydrží chvíli v klidu, neustále někam odbíhá a někde pobíhá.

• Zdá se, že dítě vůbec nemá pud sebezáchovy, vrhá se do míst, kde mu hrozí nebezpečí.

• Nedokáže se ani na chvíli soustředit, práci či hru již po krátké době odmítá, vzteká se.

• Neumí klidně sedět, vrtí se na židli, hraje si s rukama.

• Neustále mluví, přerušuje ostatní, neumí počkat.

• Je roztržité, zapomíná a ztrácí věci, praktický život mu dělá problémy.

Tři otázky pro psycholožku Pavlu Kouckou

1) Proč by vlastně dítě mělo být dobře vychované? Ne ve smyslu slepé poslušnosti, ale aby umělo respektovat svoje rodiče?

Když se výchova podaří, je to ku prospěchu dítěti, jeho blízkým i společnosti. Dobře vychovaný člověk má srovnané a prosociální hodnoty. Je integrovanou a stabilní osobností. Je si vědom své hodnoty – netrpí nedostatkem sebevědomí, ale nemá je ani přebujelé. Rád pomáhá druhým a nebojí se říci si o pomoc sám, když je potřeba. Umí jít za svými cíli a nezlomí jej neúspěch. Umí být šťastný a dělá šťastnými i své blízké. A pravděpodobně také dobře vychová svoje děti.

2) Děti jsou prý zrcadlem svých rodičů. Co mají rodiče ve svém chování změnit, když mají dojem, že se jim výchova nedaří?

Výchovné problémy některých dětí skutečně odrážejí nezvládnutou výchovu. Jiné jsou ovšem dané nepříznivými okolnostmi či postižením dítěte. Často jde o nerozpletitelné klubko příčin. Například syndrom ADHD se častěji objevuje u dětí nedonošených, pravděpodobnost zvyšuje porodní či poporodní trauma, podstatný vliv má genetika. Výchova má však vliv na intenzitu symptomů. Mnoho dětí by též nálepku ADHD vůbec nemuselo mít, kdyby nejedly tolik "éčky" nabitých sladkostí, chodily ven, více se hýbaly a netrávily tolik času před obrazovkou. Pokud se rodiče potýkají s výchovnými problémy, je rozhodně namístě zamýšlet se, zda přistupují k dítěti vhodným způsobem, případně se poradit s odborníkem. Někdy skutečně zjistí, že jim mohou pomoci takové a takové změny: v případě ADHD je to často úprava režimu, vhodné prostředí, dostatek odpočinku a podobně.

"Dobrá výchova pomůže dětem, aby byly šťastné"

3) Do jaké míry může pomoct rada psychologa či psychoterapeuta?

Návštěva odborníka, psychologa či výchovného poradce skutečně pomoct může. Některým rodičům též pomůže četba publikací o výchově. Je zde ale i určité riziko – publikace vycházejí z různých teorií, z nichž každá má zpravidla své opodstatnění v určitých případech. Rodiče mají tendenci sáhnout po publikaci, která souzní s jejich světonázorem, a tak se stává, že například láskyplní, ale slabí rodiče si čtou o důležitosti lásky a důvěry, prohlubují respekt k dítěti, vyjadřují mu úctu – zatímco dítě by potřebovalo pevnější vedení. Naopak rodiče přísní a "rozumoví" si čtou o důležitosti hranic, důslednosti, o vhodných trestech pro neposlušné děti – a potomkovi zatím schází pochopení, důvěra a láska. Raději proto doporučuji návštěvu odborníka, který by měl mít nadhled a měl by zprostředkovat rodičům vhled do problematiky.